úterý 24. června 2014

Spletité cesty osudu ...

... aneb

kdo nebo co za to může?

Když jsem se nedávno pokoušela vstřebat informace o bitvě u Stalingradu - příspěvek ZDE - znovu se pootevřely dveře jakési mé 13. komnaty neboli snaha vyrovnat se s minulostí ani ne tak mojí, jako spíše mých předků. I když mí předci už se vlastně nemají s čím vyrovnávat, neboť již opustili tento svět. To já se musím vyrovnat s jejich životem. S životem, který si sami nezvolili, se spletitými cestami osudu. A abych vše pochopila, nezbude mi než se prokousat dějinami, které mě v době mé školní docházky tak strašně nebavily. Ostatně nezajímaly mě celý můj dosavadní život. Až do doby, kdy jsem se začala zajímat o svůj rodokmen.

První náznak toho, s čím se budu muset vyrovnat, pochází z roku 1973.
Měly jsme doma (já a mamka, tedy celá naše domácnost) plechovou krabici se starými fotkami. Už jako malá jsem si jí velice často a ráda prohlížela. Fotky jsem znala, i když nikdy jsem se neptala, kdo na nich vůbec je. Výjimku tvořily fotky, na kterých byla mamka jako dítě se svými bratry případně rodiči, tedy mými strýci, babičkou a dědečkem.
V roce 1973 mi bylo 18 let a v krabici bylo najednou o jednu fotku více. Vím bezpečně že před tím tam nebyla. Mamka ji přede mnou celé mé dětství schovávala. Byl na ní mamčin starší bratr s kamarády ... v uniformách ...
Dozvěděla jsem se, že nejstarší mamčin bratr se ztratil u Stalingradu, a další starší bratr - ten z fotky - padl v Holandsku. Informaci jsem tehdy prostě vzala na vědomí. Více jsem se neptala. A vše jsem si nechala pro sebe. Neřekla jsem o tom nikomu, ani mé nejlepší kamarádce. Kdo by se také chlubil tím, že jeho strýcové bojovali na straně nacistů.

Jenže čas nazrál a já se s tím budu muset nějak popasovat.

Ani jeden z mých strýců si to nevybral dobrovolně. Když začala 2. světová válka, bylo tomu staršímu 17 a mladšímu 14 let. Nevím, co si tehdy mysleli, když narukovali. Možná to brali jen jako brannou povinnost. Možná tehdy uvěřili Hitlerově propagandě a bojovali s tím, že jde o správnou věc, o čistotu rasy. Ostatně i já jsem si ve druhé třídě přála, aby vypukla válka, abych mohla pomáhat partyzánům jako Vaska Trubačov a jeho kamarádi. Propaganda, ať už hitlerovská nebo ta socialistická, je dost mocná a těžko se jí člověk brání, zvláště ten nezralý.
Jak to s mými strýci bylo se už nikdy nedozvím.

A kdo nebo co může za to, že se ocitli na té špatné straně?
Toho se snažím dopátrat.

Zatím vím to, že můj pětkrát pradědeček Jiřík Vondráček musel v roce 1743 odejít z náboženských důvodů ze země. Opustil statek v Bohuslavicích nad Metují na Opočensku a odešel do Münsterbergu v Pruském Slezsku. Utekl před násilnou rekatolizací, důsledku bitvy na Bílé hoře. Tehdy se členové českobratrské církve evangelické (i když tenkrát se tak možná ještě nejmenovala), kteří se odmítli vzdát své víry a nekonvertovali ke katolické církvi, zato našli odvahu opustit své domovy a jít do neznáma, ocitli na vlastně německém území.

A já se snažím prokousat dějinami, které mě tak moc nebavily. Přes třicetiletou válku a bitvu na Bílé hoře se budu muset vrátit ještě hlouběji do minulosti, k reformaci. Jsem nevěřící - přesněji řečeno nevěřím v boha - a v náboženství se zcela a úplně ztrácím. Jenže pokud chci pochopit svou minulost, budu muset pochopit i náboženství.

Zatím jsem pochopila jediné. Nemám ráda katolickou církev. Mám dojem, že jí jde v první řadě o majetek. Proč se katoličtí kněží nesmí ženit? Nemyslím si, že je to pro zasvěcení se Bohu. Spíše v tom vidím touhu církve nemuset dělit majetek mezi potomky. A jak to občas končí? Skandály katolických kněží se zneužíváním dětí probírají sdělovací prostředky téměř denně. A hospodyně katolických kněží též podle mého nebyly JEN hospodyněni. A co odpustky? To musím teprve nastudovat. Matně se mi vybavuje, že byly jedním z důvodů reformace. Každopádně i odpustky byly zdrojem majetku katolické církve.

Žádné komentáře:

Okomentovat