pondělí 4. července 2016

Ovocné smoothie

Snažím se pít spíše smoothie s listovou zeleninou.
Čas od času si dám smoothie čistě ovocné.
Přesněji řečeno tak jedna ku čtyřem ;o))

Jako první čistě ovocné jsem si umíchala smoothie s borůvkami.
S kanadskými borůvkami koupenými v Lidlu v akci.
A tvrdě mě zklamaly.
Nejenže vůbec nevoněly ani nechutnaly jako borůvky.
Nebyly totiž ani modré.
Barva ve sklenici byla spíše našedlá.
A to jsem namixovala skoro celou nízkou vaničku, ve které borůvky nebo maliny prodávají.
Jen několik bobulí jsem nechala na focení ;o))

SMOOTHIE S BORŮVKAMI


Mnohem lepší bylo to s meruňkami.
Vlastně z čistě ovocných úplně nejlepší.
Jen je třeba použít hooodně zralé meruňky.
Ostatně i banány musí být hodně zralé.
Nejlepší jsou, když už mají na šlupce hnědé tečky.
Rozhodně nedělejte smoothie z banánů, které mají šlupku nazelenalou.

SMOOTHIE S MERUŇKAMI


Nejčastěji si však do ovocného smoothie mixuju broskve nebo nektarinky.
Taky dobrota.

SMOOTHIE S BROSKVEMI


Smoothie se dá umixovat i z mraženého ovoce.
Dokonce i banány je možné zmrazit.
Oloupu je, rozkrojím je podélně i napříč na čtyři díly, narovnám na platíčko a vrazím do mrazáku.
Až když zmrznou, naskládám je do vaničky od zmrzliny.
Mraženou směs lesního ovoce jsem koupila v Lidlu.
I když teda netuším, od kdy se považuje červený rybíz za lesní ovoce ;o)

SMOOTHIE S DROBNÝM LESNÍM OVOCEM


Smoothie z mraženého ovoce dělám jen sporadicky.
Jednak je třeba počkat, až rozmrzne.
Pomoci si lze ohřátou vodou.
Mě ale hlavně vadí to, že je moc studené.

pátek 1. července 2016

Smoothie

Teprve nedávno se smoothie stalo neodmyslitelnou součástí mého jídelníčku.
Zcela pravidelně jej mám k snídani.

Docela mě pobavil termín "smůzíčko", který použila v jakémsi pořadu typu Receptář Přemka Podlahy jedna "biomatka".
Do smůzíčka svým dvěma malým, maličko ušmudlaným, avšak nejspíš šťastným dcerkám mixuje takřka cokoliv, co naškubají na dvorku.

Já jsem maličko závislá na nabídce obchodů.

A tak jsem začala kombinovat.
A taky fotit ;o))

Jak už jsem psala v TOMTO příspěvku, základem se pro mě stal banán a jablko.
K tomu přidávám nejrůznější listovou zeleninu.
Někdy taky místo zeleniny nějaké ovoce, ale o tom až příště.
Ředím trochou jemně perlivé magnesie.
Pokud nemám, stačí voda z vodovodu.

Skvělý je třeba baby špenát.

SMOOTHIE S BABY ŠPENÁTEM


Nebo jakýkoliv salát.

SMOOTHIE SE SRDÍČKY SALÁTU


Favoritem se pro mě stal řapíkatý celer.
Začínala jsem s jediným řapíkem, dnes už klidně přidám i dva.
Kupodivu necítím chuť celeru, ale spíše vlašských ořechů ;o))

SMOOTHIE S ŘAPÍKATÝM CELEREM


Co mě naopak velmi zklamalo je rukola.
Mám ji moc ráda, ale ve smoothie s ní okamžitě po napití cítím spíše trávu.
Až po polknutí se objeví náznak typické chuti rukoly.

SMOOTHIE S RUKOLOU




středa 29. června 2016

Oelsnitz

... další z mých fototoulek za hranice ...
... tentokrát městečko Oelsnitz v oblasti zvané Vogtland ...

... při hledání informací na netu mě čekalo jedno velké překvapení ...
... Olešnice nad Halštrovem ...
... tak zní český název ...

... Halštrov nebo též Bílý Halštrov je český název řeky Weisse Elster ...
... v němčině to zní rozhodně lépe ...
... i když bílý tedy zrovna moc není ...
... líná bahnitá říčka, tak líná, že není poznat, kterým směrem vlastně teče ...
... alespoň tedy na tomto místě ...
... poněkud dále po proudu se to zlepšuje ;o)) ...
... pramení na českém území ... v ašském výběžku ...

... a proč Olešnice? ...
... již v 8. století se zde usadili slovanští osadníci, kteří místu dali název ...
... první písemná zmínka o místě pochází z 18.2.1200 ...
... městská práva získal v roce 1357 ...

... k rozkvětu došlo zejména ve 14. století v souvislosti s těžbou cínu ...
... po jejím utlumení se obyvatelstvo věnovalo nejprve zemědělství ...
... později zpracování lnu ...
... v roce 1880 založena továrna na výrobu koberců ...
... město často nazýváno městem koberců ... 

... v letech 1654 - 1658 mnoho místních postihly čarodějnické procesy ...

... jako mnoho okolních sídel i Oelsnitz několikrát vyhořel ...
... například v letech 1720 nebo 1780 ...
... nejničivější byl požár 14.9.1859, kdy lehlo popelem na 500 budov a 70% obyvatelstva zůstalo bez přístřeší ...
... po tomto požáru začalo vznikat městečko podle moderních urbanistických hledisek ...

Zoephelsches Haus


hrázděná budova postavena v roce 1755
díky své poloze u městských hradeb přežil Zoephelsches Haus všecky požáry
v letech 1995/1996 kompletně zrekonstuován
od září 1996 je zde knihovna a malé výstavní prostory
v moderním přístavku sídlí informační centrum


St. Jakobi Kirche



73,5 metrů vysoké věže jsou nejvyššími kostelními věžemi ve Vogtlandu
již ve 12. století zde stála nad staroslovanskou osadou Olešnice dřevěná stavba
v roce 1240 zmínka o prvním kamenném kostele
mnohokrát byl přestavován a rozšiřován, zejména v důsledku četných požárů
v roce 1519 v pozdně gotickém slohu
autorem současné podoby z let 1866-1867 je architekt Constantin Lipsius

Katharinenkirche


jedna z nejstarších staveb v Oelsnitz
vybudována v letech 1612 - 1616
díky svému umístění mimo hradby města přežila všecky požáry
v současnosti slouží jako kulturní a komunitní centrum města

Rathaus


radnice vybudována v letech 1861 -1864 v pozdně klasicistním stylu
ve věži vysoké 43 m unikátní hodinový stroj firmy Johann Manhardt z Mnichova
v současnosti jsou na věži nové elektronicky řízené hodiny
původní mechanický hodinová stroj ve věži zůstal


náměstí slouží k provozování trhů
v letech 2008-2009 zde byla umístěna kašna

Burg Voigtsberg



původně středověký hrad vybudovaný pravděpodobně kolem roku 1200
první písemná zmínka o něm z roku 1249
mnohokrát přestavován a rozšiřován
po roce 1633 přestavěn na zámek
 



pohled na Oelsnitz z hradeb


mapa městečka - tyrkysovou barvou vyznačena trasa mého bloumání městečkem ;o))


a taky detail hradu a podhradí


z vrchu jsem totiž uviděla rybník a přestože se jevil hoodně zelený, zatoužila jsem cwaknout odraz hradu v něm
dostat se dolů se mi sice podařilo, k rybníku už nikoliv, všecky cesty končily v soukromých zahradách
takže jen pár záběrů hradu z této trasy





sobota 25. června 2016

Zahradničím ...

... teda jen na balkoně ...
... a taky okenních parapetech ...
... třeba na tom kuchyňském - venkovním - mám bylinky ...
... na balkoně krom jiného hafo muškátů neboli pelargonium zonale ...


... taky hortenzii ...
... novou ...
... ta loňská nepřečkala zimu - prostě na jaře neobrazila :o( ...


... jenže ani na takovou minizahrádečku nemám nějak čas ...
... a tak jsem až dnes přesadila zakoupené sazeničky rajčátek ...
... i v těch pidikvětníčkách kvetly ...
... ba i rajčátka už se rýsují ...


... jen se na ten balkon nějak nevejdu ...
... chtělo by to nějaké šteláře ...

středa 22. června 2016

Tofu àla gyros

Jedna taková rychlovka z kategorie co dům dal.
V lednici jsem našla lahůdkové tofu a papriky, cibule u nás taky skoro nikdy nechybí.
A tak honem do toho, fakt nemám čas na dlouhé motání se kolem sporáku ;o))

GYROS PO ČESKU Z TOFU

... na nudličky nakrájenou cibuli osmahnout na olivovém oleji ...
... přidat na nudličky nakrájenou papriku ...
... lahůdkové tofu - může být i neochucené - pokrájet na kostičky a přihodit do pánve ...
... kdybych měla víc času, nejprve bych ho předem osmahla ...
... pak už jen koření na gyros a mírně osolit ...
... nandat na talířek ...
... dozdobit čerstvým oreganem ...
... dobrou chuť ...


neděle 19. června 2016

Květákový krém

nebo prostě květáková polévka trošku jinak.

Co se snažím stravovat tak, abych nemíchala v jednom jídle bílkoviny a sacharidy, občas u zažitých receptů narazím na malý zádrhel.
Pak nezbyde, než maličko zaimprovizovat.
Jako třeba s touto polévkou.

KVĚTÁKOVÝ KRÉM SE SÝREM S MODROU PLÍSNÍ

... květák rozebereme na růžičky ...
... ty velké ještě rozkrojíme ...
... košťál nakrájíme na malé kousky ...
... vše uvaříme v zeleninovém vývaru ...
... já na docela velký květák použila jednu kostku Vitana Natur zeleninový a jednu kostku Vitana Natur bylinkový ...
... povaříme jen krátce ...
... pak vše rozmixujeme tyčovým mixerem ...
... úplně do hladka to nešlo, ale to jsem ani nechtěla ...
... vmícháme a necháme rozpustit nakrájený sýr s modrou plísní ...
... já použila Bluedino Rival ...
... klidně i Niva, ale tu v Lídlu nevedou ...
... malý kousíček jsem si nechala pokrájený na ozdobu ...
... nakonec jsem na talíři - v hrnečku - posypala slunečnicovými semínky a ozdobila kouskem čerstvé kadeřavé petrželky ...

Bylo to moc dobrý.
Jen jsem měla maličko chuť to zahustit ovesnými vločkami - mám ráda "husťule".
Jenže ovesné vločky nejdou se sýrem dohromady ;o))
To je třeba jeden z těch zádrhelů, o kterém jsem psala na začátku.



sobota 11. června 2016

Chebské dvorky 2016

Prvně jsem se byla podívat na Chebské dvorky předloni.
Moc se mi tam líbilo.
Více si můžete přečíst ZDE .
Loni jsem nebyla už zas až tak moc uvytržení.

A letos jsme se poprvé vystavovali jako fotoklub.

Pochopitelně vše odmakali zas ti samí, jako vždycky.
Předseda klubu, Petr, Marta a já.
S Martou jsme tam byly krom pátku vlastně každý den.

Ve středu instalace.

Na čtvrtek jsme si domluvily časnou ranní prohlídku Františkánského kostela za účelem focení.
Fotky někdy později, nemám moc času na jejich úpravu.
Hlavně chybí ten správný elán do jejich úpravy.
A pochopitelně nezůstalo jen u focení, ale došlo opět na práci ;o)

V pátek pauza.

A v sobotu ráno fotky pověsit, celý den pohlídat a večer vše zase sundat a odvézt zpět do KV.

Neopomněla jsem cwaknout podle mě dost zdařilé fotky kolegy z rokycanského fotoklubu, který vystavoval stejně jako sokolovský fotoklub na "našem" dvorku číslo dvanáct.
Zaujal mě jejich čtvercový formát, to, že byly černobílé, ale hlavně to, že to byly záběry z loňského ročníku Chebských dvorků.
A to jsem ještě netušila, že jsou foceny na film 6x6.


Taky jsem neodolala kytičkám v zahradách u hradu.
Jsou to jen takové cwaky.
Skoro neustále foukal větřík a kytičkami mi pohyboval.
A pohybovala jsem se i já.
Nějak jsem nebyla schopná uvést své tělo v nejrůznějších krkolomných pozicích do klidu ;o)


Naši výstavu jsem cwaknout nestihla.
Nejprve jsem měla fůru času, jak je u mě obvyklé.
No a v sobotu odpoledne to najednou všecko hrozně uteklo a bylo třeba urychleně fotky uklidit.

Dám sem jen mé vystavené fotky.
Povinné téma bylo portrét.
Což není zrovna moje parketa.
A povinný formát 30x40 cm nebo 30x45 cm.
Takže žádný čtverec ;o))
A taky žádné rámečky.



Na závěr ještě plánek letošních Chebských dvorků.



úterý 7. června 2016

Spolupráce pokračuje

Loni jsem šila dvacet kosmetických taštiček pro jeden kosmetický salon.
Více si můžete přečíst TADY a TADY .

Taštičky se osvědčily a tak přišla další objednávka.
Opět dvacet taštiček.
Pokud možno ve "firemních" barvách, což je tmavě fialová, zelená a béžová.
Po nabídce možností si majitelka salonu vybrala tmavě fialovou s krajkovými zipy.
Deset kusů se zipy béžovými a deset kusů se zipy fialovými.
Tentokráte podlouhlý tvar, který se líbil více.
Obratem přišla změna.
Prý raději všecky ze zipy béžovými.
Aby se to netlouklo s logem ;o)

Nakoupila jsem látky i zipy, prolezla letité zásoby krajek a pustila se do šití.

Široká krajka vystačila přesně na deset taštiček.
A tady jsem poprvé nedodržela zadání a na čtyři taštičky propašovala zip fialový.
Abych se přiznala, ten fialový se mi líbí o malinko více.



Pak jsem přemýšlela co dál.
A když už jsem byla u nedodržení zadání, pustila jsem se do taštiček zelených.
Tentokrát s normálním zipem, zato s korálkovou ozdobou k jezdcům.
Výsledek se mě osobně ze všech taštiček líbí nejvíce.


A když firemní barvy, tak firemní barvy.
Vznikly čtyři taštičky trojbarevné, s krajkovým zipem a dokonce jsem použila vyšívací steh a melírovanou nit.
Výsledek se mi však líbí nejméně ze všech taštiček.


Ještě jedno foto celé úrodičky ;o))


A protože jsem za spolupráci ráda, došlo i na malý dárek.
Prvně jsem se pustila do futrálku na čtvercovou krabičku s kosmetickými ubrousky.
Docela jsem se napřemýšlela, jak na to, až jsem to vymyslela.
Nakonec jsem však přišla na to, že by to šlo jednodušeji.
Příště nejspíš budu šít maličko jinak.


Majitelka salonu byla nadšená.
Prý moc děkuje, že jsem zadání nedodržela ;o))

sobota 4. června 2016

Lepší pozdě nežli později ...

Název příspěvku jsem si zapůjčila z filmu s Jackem Nicholsonem.
Docela milá komedie "ze života".

Život však komedií moc nebývá.
Zejména s přibývajícími roky.
To má člověk občas chuť koupit si špagát a jít se zastřelit do rybníka ;o))

Začalo to docela nenápadně.

Asi před rokem, možná dříve, jsem vlezla na váhu a málem to se mnou šlehlo.
Já, kterou omývali, když se váha po vánocích přiblížila k číslu šedesát, já, jejíž váha byla na konci středního věku kolem padesáti pěti kilogramů, já najednou na váze uzřela číslo šedesát devět :o(
V nastalém šoku jsem se rozhodla váhu snížit, leč bezvýsledně.
I když jsem se snažila "nepřežírat", pokusila se jíst častěji, ale malé porce, váha odmítala opustit kótu šedesát devět.
Přeci se nebudu trápit hladem, co bych z toho života měla.
Váha naštěstí na kótě šedesát devět setrvávala a nehýbala se ani dolů, ale ani nahoru, což jsem nakonec shledala pozitivním ;o)

Jenže pak se začal ozývat pravý kyčelní kloub.
Už někdy před patnácti lety se mnou přestal komunikovat ortopéd, když jsem odmítla totální endoprotézu.
Jak jsem se snažila pravé noze ulevovat, začalo silně protestovat levé koleno.
Na vánoce jsem u mladých zjistila, že mi dělá nemalé problémy vylézt do schodů.
Ze schodů to bylo ještě horší.
A stále se to zhoršovalo.
Netušila jsem, na jakou nohu mám vlastně kulhat.
Na jaře už jsem cestou z obchodu přemýšlela, jestli neexistuje jiná cesta domů, klidně delší, ale hlavně bez schodů a kopců.
Analgetika nezabíraly.
I když teda netuším, zda bez nich by bolesti nebyly ještě horší.
V noci jsem naštěstí spala dobře, bolesti mě nebudily.

Navíc jsem byla takřka permanentně nafouknutá.
Jen jsem vylezla z pelíšku a pojedla, začala jsem se měnit v balón.
Což o to, žiju sama s kočkami, není tedy problém průběžně si ulevit.
Jenže občas i kocour znechuceně odcházel a já musela otevřít okno.
Espumisan jsem koupila jen jednou, nějak na mě nefungoval.

A taky jsem byla neskutečně unavená a bez nálady.
U TV jsem pravidelně téměř okamžitě usnula.
Dokopat se k nějaké práci bylo často nad mé síly.

Někdy koncem dubna jsem hledala zelenou látku.
A nemohla ji v mém syslišti najít.
Pustila jsem se tedy do debordelizace.
A to opravdu z gruntu.
Pootvírala jsem všecky krabice.
A v jedné z nich jsem našla knížku Sám sobě doktorem.
Překročila jsem všecky stohy látek naštosovaných podle barev, uvařila si kávičku a pustila se do čtení.


O čem kniha je?
O tom, jak si špatným stravováním zaděláváme na velké zdravotní problémy.
A o principech oddělené stravy.

Jen bych chtěla upozornit, že oddělené stravě se věnuje jen část knížky.
Autor propaguje zejména klystýry nebo urinoterapii.
Tyto části jsem přeskočila.

Oddělená strava neznamená totéž co dělená strava podle Kořínkové.
Tu jsem během svého života párkrát studovala, ale vždycky zamítla.
Vadily mi její kytičky a zvířátka.
Navíc mi její rozdělení připadalo příliš složité.
A striktně zakazuje - krom jiného - kávu.
Bez té já žít nedokážu.

Hlavní zásadou oddělené stravy je nemíchat do jednoho jídla potraviny s rozdílnou dobou trávení a rozdílnými požadavky na kyselost či zásaditost trávicích šťáv.
Více si můžete přečíst třeba TADY .

Potraviny jsou rozděleny v podstatě na tři skupiny.

Bílkoviny
k jejich trávení jsou třeba kyselé trávicí šťávy
patří sem maso, ryby, vejce, mléčné výrobky,  luštěniny (také tofu, sojové mléko), ořechy, semínka, houby, ze zeleniny baklažány

Uhlovodany (sacharidy nebo škroby)
k jejich trávení jsou třeba zásadité trávicí šťávy
patří sem chléb, moučné výrobky, těstoviny (bezvaječné), cukr, marmelády, kompoty, med, veškeré obiloviny (pšenice, žito, ječmen, oves, pohanka, kroupy, rýže, kukuřice, bulgur,  kuskus, polenta), ze zeleniny brambory

Živá potrava
nemá zvláštní nároky na trávicí šťávy
patří sem ovoce (i sušené), zelenina (i mražená) s výjimkou brambor a baklažánů, ovocné a zeleninové šťávy, suchá vína

Kombinovat lze bílkoviny a živou potravu nebo uhlovodany a živou potravu.

V jednom jídle nikdy nekombinovat bílkoviny a uhlovodany.

Maso a rybu tedy pouze se zeleninou, nikdy ne s brambory, rýží či těstovinami, natož pak s knedlíky.

Nekombinovat maso s rybami, s vejci nebo mléčnými výrobky.
Nekombinovat ani dva druhy masa.
Výjimku tvoří ryby, u těch je možné dát si různé druhy v jednom jídle, nekombinovat však s masem, vejci nebo mléčnými výrobky.

Stejně tak rýže nebo těstoviny pouze se zeleninou.
Chleba taktéž se zeleninou, ne se salámem, paštikou nebo sýrem.

Mléčné výrobky nekombinovat s ničím, lépe se jim vyhnout.
Mléko způsobuje zejména zahlenění, otoky kloubů, sennou rýmu, astma.
Výjimkou jsou zakysané mléčné výrobky.
Například jogurt, kysaná smetana nebo sýr na zeleninový salát.

Zeleninu a ovoce jíst především syrové.
Zeleninu případně připravenou v páře.
Vařená sice není škodlivá, je však bezcenná, neboť dlouhým vařením ztrácí vitamíny i enzymy.
Ze stejného důvodu jsou bezcenné (nikoliv škodlivé, pokud jsou bez éček) kompoty a marmelády.
Ovoce kombinovat pouze mezi sebou případně s listovou zeleninou (špenát, rukola, řapíkatý celer, saláty).
Výjimku tvoří cukrové melouny, ty by se měly jíst pouze samostatně.
Ovoce prochází trávicím traktem velice rychle, mělo by se tedy jíst zejména na lačno.
Pokud narazí v žaludku na jinou stravu, začne kvasit.

Čerstvý chleba se špatně tráví, kysá a produkuje značné množství plynů.
Proto nejíst čerstvý chléb.
Nejlépe včerejší nebo opečený nasucho jako toast.
Pokud možno přejít na žitný chléb nebo knäckebrot, případně chléb celozrnný.

Vyhnout se uzeninám, sladkým limonádám a džusům (ty kupované jsou z hlediska výživy zcela bezcenné) a omezit bílou mouku a cukr.

Při potížích s klouby omezit konzumaci baklažánů, rajčat a brambor.
Způsobují zanášení kloubů solemi.
Zmírnit lze vařením brambor s bobkovým listem.

Při používání oddělené stravy prý zmizí zejména zácpa, plynatost, otoky kloubů, bolesti krční páteře a hlavy.

Tolik to nejzásadnější.
Zní to více než logicky.
Mnoho z toho jsem četla či slyšela i jinde, specielně to, co se týká mléka.

Jen jsem odmítala mléko vyřadit.
Sklenice studeného mléka mi vždy pomohla, když mě občas bolel žaludek.
Miluju ovesnou kaši, Emco mysli na zdraví s mlékem, palačinky.
Miluju čerstvý chleba s paštikou, zejména tou bruselskou s brusinkami.
Den startuju čtvrtlitrem překapávané kávy a k ní v poslední době tableta Paralenu nebo Ataralginu, podle toho s jakým stupněm bolesti se mi podařilo opustit pelíšek.

Přesto jsem se rozhodla, že to vyzkouším.

Začala jsem s tím, že jsem už nekoupila mléko.
V akci zakoupené Emco mysli na zdraví jsem si zamíchala do jogurtu.
Dojedla jsem vše ostatní "nezdravé", co jsem měla v lednici či ve špajzu.
Naposled jsem si třeba pochutnala na čerstvém dřevorubeckém chlebu s paštikou.

A pak jsem nakoupila banány, jablka, citrony, česnek, listovou i jinou zeleninu, jablečný ocet.
Taky v kelímku zrající bílé jogurty a kysané podmáslí, to kdyby mě přepadla chuť na mléko.
Přiznám se, že docela brzo mě přepadávat přestala, ač jsem na mléčných produktech byla silně závislá, skoro stejně jako na kávě.

A začala jsem si budovat nové rituály.

Místo kávy s analgetiky začínám den čtvrtlitrem teplé vody se šťávou z půlky citronu.
Celý citron nezvládám, nechci ho přislazovat.
Zkoušela jsem místo citronu lžíci jablečného octa se lžičkou medu, ale citron mi přijde lepší.

Pak si pustím poč, vyřídím e-maily a věci kolem Fleru a Simiry, zkouknu co je kde nového.
To mi trvá cca hodinku.

Pak si umixuju smoothie.
Základem je banán a jablko.
K tomu baby špenát nebo rukola nebo řapíkatý celer nebo borůvky nebo meruňky nebo mražená směs drobného lesního ovoce.
Ředím trochou jemně perlivé magnesie.

Dopoledne jím vlastně jen ovoce.

Kávu si dám až někdy kolem jedenácté.

Po poledni převážně zeleninové saláty nebo zeleninové polévky.

A navečer kousek masa nebo ryby, ale to jen dvakrát maximálně třikrát v týdnu.

Vynikající je třeba treska uvařená v páře.
Do vody jsem dala zdřevnatělou větvičku rozmarýnu a hotové trošku osolila bylinkovou solí a pokapala citronovou šťávou.
Bylo to fakt skvělé.
Horší byl pohled na účtenku.
Ten kousek ryby stál skoro sedmdesát korun.

Ryba by měla být alespoň 2x v týdnu, ale na to můj důchod rozhodně nestačí.
Mohou být i rybičky v konzervě.
Zkoušela jsem makrelu v tomatě, je moc dobrá.
Jenže do všech rybiček s rajčaty cpou nejrůznější zahušťovadla a taky mouku.
Budu muset hledat, protože konzervované rybičky, zejména ty v tomatě, mám ráda.

K večeři si dávám též těstoviny nebo rýži se zeleninou.
Třeba špagety s baby špenátem a česnekem - mňam ;o)
Nebo topinku s česnekem.
Nebo chleba s rajčaty a jarní cibulkou.
Ne však později než v osm hodin.
A pokud mě u TV honí mlsná, chroupám mrkev nebo slunečnicová semínka.

Ze začátku, asi tak tři dny, mě bolela hlava.
To se můj organismus nejspíš dožadoval kofeinu.
Pak si zvykl na to, že kávička přijde, jen trochu později ;o)

Zhruba první týden až deset dní jsem taky měla jakýsi pocit slabosti kolem žaludku.

Téměř okamžitě však splaskl nafouknutý břuch a kocour už ode mě znechuceně neodchází.
Pak splasklo neforemně nateklé koleno.
Taky jsem zjistila, že kyčel i koleno bolí méně, i když jsem zapomněla zobat analgetika.
Místo těch teď kupuju a zobu Pangamin Bifi.
Ustoupila alergická rýma i astma, přestože jsem přestala brát léky, jelikož jsem byla líná dojít si pro další recept.
Občas ještě kýchám a smrkám, ale jen nárazově, třeba pod rozkvetlou lípou.
U TV už usínám jen když jsem opravdu unavená nějakou činností.
Pomaličku se zmírňuje i zahlenění, i když bych přivítala rychlejší postup.
A cca po měsíci jsem z úžasem zjistila, že váha opustila kótu 69 a posunula se na 65-66 kg.

Ale zpět k názvu tohoto příspěvku.
Nikdy není pozdě začít se změnou životosprávy.
Lepší pozdě nežli později ;o))

úterý 17. května 2016

Talsperre Falkenstein

Dnes konečně slíbený výlet okolím městečka Falkenstein, o kterém jsem psala ZDE .

Něco málo o historii Falkensteinu

Falkenstein je malé městečko obklopené lesy.
První zmínka o něm pochází z roku 1260, což z něj činí jednu z nejstarších obcí kraje Vogtland.
Původně zemědělskou osadu rozvíjeli zejména domácí tkalci.
V roce 1448 získal Falkenstein jako jediný v kraji Vogtland hornická práva.
První zmínka o Falkensteinu jako městě pochází z roku 1463.
Na pečeti z tohoto roku je hornické nářadí.
Těžba cínu získala Falkensteinu městská práva, nebyla však nikdy jeho hlavní ekonomickou činností.
Převládalo zemědělství a chovatelství.
Větší impuls k rozvoji městečka pak dalo domácí tkalcovství.
V roce 1721 byl založen Cech falkensteinských tkalců.
V roce 1764 začali používat pro tkaní mušelínů jednoduchý tkalcovský stav.
V roce 1788 získali tkalci z Falkensteinu čestný titul "Kolébka tkaní plátna kambrik v Sasku".
V roce 1830 zde začala díky žakárovému tkalcovskému stavu výroba záclon, která se rychle rozšířila po celém kraji Vogtland.
12. srpna 1859 bylo celé centrum městečka zničeno velkým požárem.
Záhy začala jeho obnova.
Místo starých úzkých uliček s nízkými domky se šindelovými střechami začalo vznikat městečko podle tehdejších nejnovějších urbanistických hledisek.

A teď něco málo o mém fotovýletu ;o))

Ihned po vystoupení z vlaku to nezačalo nejlépe.
Nejprve z peronu po schodech dolů ... au au moje kolínka ... do zcela vybydlené a počmárané nádražní budovy.
A tak honem ven.

A pak průšvih.

Chtěla jsem si doma vytisknout plánek města, leč bezvýsledně.
Dochází mi modrý a žlutý inkoust a tak jsem dala tisknout v odstínech šedi.
Chyba.
Tiskárna zahlásila, že došla modrá a odmítla tisknout.
Vyrazila jsem tedy bez plánku, jen s mapou 1:35 000, na které toho moc z městských ulic opravdu není.

Ale zpět k průšvihu.

Před nádražím staveniště a objížďka.
Instinkt mi velel jít rovnou za nosem ke kostelní věži, která převyšovala všecky budovy.
Jenže mě naskočil nevytisknutý plánek s rovnou nádražní ulicí a rozum zvítězil a zavelel nedat na instinkty.
Bohužel.
Vydala jsem se po objížďce a slušně jsem zakufrovala.
Naštěstí mi docela brzo došlo, že mířím někam úplně blbě, nejspíš ven z městečka.
Otočila jsem se raději zpět a mezi domy uviděla jedoucí autobusy.
Pochopitelně jsem došla na Bahnhofstrasse a po ní k oné vysoké kostelní věži.
Zbytečně jsem ztratila cca půlhodinku a ušla mnoho zbytečných metrů.

Schlossfelsen neboli Zámecká skála se nedala přehlednout.
Jen cwaknout ji jsem odmítla, protože se nachází kousíček od hlavní a velmi rušné křižovatky.
Raději jsem vylezla nahoru ... au au moje kolínka.

Ze skály jsem cwakla Das Falkensteiner Schloss



zámek z roku 1860
bývalé sídlo rodiny Trützschler
nyní je zde spořitelna a muzeum

Z téže skály cwaknuta Die Kirche "Zum Heiligen Kreuz"



evangelicko-luteránský kostel "Ke svatému kříži" (pokud správně překládám) v novogotickém stylu byl dokončen v roce 1869
věž je vysoká 72 m

Pak jsem musela slézt dolů, což bylo mnohem horší, než se vyškrábat nahoru.
Rušnou ulici se mi podařilo překonat aniž bych byla nucena skočit pod kola některého z aut.

A konečně jsem natrefila na zelenou turistickou značku, která mě přivedla nejprve k radnici



postavena v letech 1901-1903 v novorenesančním stylu
i dnes je zde radnice

Protože jsem ztratila hodně času, nezbylo než se vydat po zelené směr přehrada.


Jenže jsem opět zakufrovala.
Zvolila jsem levý chodník uličky ... a zelená značka na pravém chodníku odbočovala vpravo ... což jsem pochopitelně přehlédla.
Když jsem si uvědomila, že jsem opět někde jinde, než chci, musela jsem zpět.
Našla jsem značku, která mě zavedla mezi zahrádky.
Tam opět několikrát zmizela, aby se zase objevila.
Nakonec skončila v soukromé zahradě za vysokým plotem.
Přehradu jsem však nakonec přeci jen našla.

Talsperre Falkenstein


údolní přehrada byla postavena v letech 1971-1975 jako zásobárna vody
protože však již není třeba vody pro textilní průmysl (protože i zde textilky skončily, stejně jako u nás), slouží nyní k rekreaci a jako ochrana před povodněmi

Naivně jsem se domnívala, že zde bude možnost cwaknout nějakou pěknou odrazovku s rozkvetlým stromkem.
Chyba lávky.
Břehy jsou zcela holé.
Asi aby povalující se rekreanti měli ničím nerušený výhled na vodní hladinu ;o))




Pohled z přehradní hráze na Falkenstein




Ani cesta kolem přehrady a dál nebyla značena zcela bez problémů.
Občas jsem tápala.
Údolí říčky Weisse Göltzsch, na které je přehrada postavena, je nádherné.
Úžasně tiché místo.
Přímo balzám na duši.
Slyšet bylo jen štěbetání ptáků a občas galusky projíždějícího cyklisty.


 
Žlutá odbočka, kterou jsem se chtěla dát, z nějakého důvodu značena není.




Nakonec jsem došla k místu, které podle mapy mnou zakoupené i té z mapy.cz značeno být nemělo, ale bylo ... žlutě ;o))




I jala jsem se vyškrábat nahoru na Basteigipfel nebo též Aussichtspunkt Bastei.
Mapa na mapy.cz slibovala vyhlídku s dalekým výhledem.
Schody nahoru byly strašné ... kameny vyviklané ... zábradlí vyvrácené ... marně jsem se snažila zaplašit myšlenku, že budu muset stejnou cestou dolů.
Krkolomnou cestu jsem do mapky zaznamenala tyrkysovou barvou.
Nahoře mě čekala skvělá vyhlídka ... na šišky v koruně vzdálených smrků ... ale nemusela jsem zaklánět hlavu ;o)).
Tak jsem posvačila.
A cwakla okolní kameny.




A taky pohled z vyhlídky dolů.


Pak už nezbylo než se vrátit zpět na cestu ... s tříbodovým jištěním ... tedy noha - ruka - zadek ;o))
Budu muset zakoupit monopod.
Takový ten, co jde použít i jako vycházková hůl. 
Třeba s ním budu moci někdy příště cwaknout i úžasná zákoutí říčky Weisse Göltzsch.
Docela ráda bych se sem ještě někdy podívala.

Dále už jen lesní cestou a úžasným tichem směr nádraží v Grünbachu.
A pak totálně uťapaná vlakem domů.
Jsem zvědavá, zda ráno budu schopná chodit.
Pravá kyčel a levé koleno protestují opravdu velmi silně.