úterý 13. června 2017

úterý 6. června 2017

Amálka

Součástí mé smečky byla skoro 7 let.
V létě 2010 mi ji přinesla kamarádka.
Spala v přepravce dosud v narkóze po kastraci.
Zůstat měla necelý týden.

Amálku - tehdy ještě bezejmennou toulavou kočku - našla kamarádka v Horním Slavkově v areálu nějaké továrny.
Žila v kanále.
Koťata jí sežraly krysy.
Lenka ji odchytila a nechala vykastrovat.
Rovnou od veterináře (věk kočičky odhadl na jeden rok) ji přivezla ke mě.
To už jsem psala výše.

Když poprvně vylezla velice opatrně z přepravky, byla celá šedivá.
Domnívala jsem se, že je bílá, jen řádně špinavá.
Když se úplně probrala z narkózy a upřela na mě své oči, věděla jsem, že u mě zůstane.
Nikdy jsem neviděla u kočky takové oči.
Jakoby měla kolem nich namalované černé oční linky.
Vybavila se mi tehdy víla Amálka z Večerníčku.
A bylo rozhodnuto.
Kočička dostala jméno Amálka.

Postupem času se začala vybarvovat.
A já brzy zjistila, že Amálka je vlastně čtyřbarevná kočička.
Nikdy se mi čtyřbarevné kočky nelíbily.
Přesto se stala nedílnou součástí mé smečky.

Navzdory tomu, že byla asi nejproblematičtější z mých zvířat.

Z počátku vůbec nemňoukala.
Občas otvírala tlamičku, ale nevydala ani hlásku.
Až cca po třech letech občas zamňoukala intenzitou čtrnáctidenního kotěte.

Velmi brzy se rozhodla, že se jí nelíbí tapety.
A tak je na všemožných místech seškrabávala.

Z mých kožených trekových bot si udělala škrabadlo.
Špičky jsou tak krásně chlupaté.

Ač čistotná, občas vlezla do kočičího hajzlíku jen napůl.
Zadek nechala venku.
A tak nezbylo než vydezinfikovat dlažbu na WC, kde jsou kočičí hajzlíky.

V době, kdy mi Lenka Amálku přinesla, byla má tehdy zhruba desetiletá kočička Mimi u ní na "letním bytě".
Amálka tak byla dočasně jedinou kočkou v mé domácnosti.
Když jsem začátkem září 2010 přinesla domů mrňavé zrzavé kotě, které dostalo jméno Alex, přijala ho bez problémů.
Horší to bylo, když se na podzim vrátila domů Mimi.
Amálka se rozhodla bránit svou domnělou roli šéfa smečky.
Chlupy u nás létaly poměrně často.
Číhala na ni zejména, když ji slyšela hrabat v kočičím hajzlíku.
Počkala si na ní, až opustí WC a pěkně ji prohnala.
Naštěstí je Mimi čistotná a nezačala chodit jinam.

Pak jsem zjistila, že má Amálka úplně holé zadní nohy.
Vylízala si je zcela na kůži.
Dvoucentimetrový holý kroužek měla i na kořeni ocasu.
Začala jsem řešit alergii na žrádlo a vyzkoušela nejrůznější speciální granule.
Vždy to na chvilku vypadalo, že se to zlepšuje.
Aby o pár týdnů později měla zadní nohy opět holé, jako bezsrstá kočka sfinx.

Až po třech letech jsem si vše dala dohromady.
Chlupatá byla jen v době, kdy byla Mimi na "letním bytě" u Lenky.
V okamžiku, kdy se vrátila domů, opět se stával z Amálky třetinový sfinx.
Až když se Lenka odstěhovala a Mimi zůstávala doma celoročně, srovnala se s její přítomností alespoň natolik, že už neměla holé nohy.

Amálka rovněž patřila do poměrně rozšířené skupiny koček, kterým říkám neodčervitelné.
Vůbec nikdo do ní nedostal jakoukoliv tabletu.
Žádný fígl na ní nefungoval.

Jinak to však byla milá kočička.
I když k mazlení používala metodu berany berany duc ;o)

Prvně mě pořádně vyděsila letos v půlce dubna.
Všimla jsem si, že má pravděpodobně křeče.
Přední packy prapodivně zvedala jako kůň při drezuře.
Zadní ji neposlouchaly.
Vše trvalo asi pět minut.
Pak zalezla pod stůl a byla chvíli hodně vyděšená.
První, co mě napadlo, že to byl epileptický záchvat.
Velice bedlivě jsem ji sledovala.
Čekal mě týdenní pobyt v Holandsku.
Vše se však zdálo být ojedinělou záležitostí.

Asi deset dní po mém návratu se záchvat opakoval.
Opět jen krátký atak.
A chvíli po něm byla zcela normální.

24. května - na můj svátek - se to mělo změnit :o(
V půl šesté ráno mě vyděsilo velice hlasité Amálčino zamňoukání.
Krátce na to začala zvracet bílou pěnu.
Následovaly opět křeče.
Uložila jsem ji do proutěného koše.
Začala hrozně rychle dýchat, tlamičku otevřenou, jazyk venku.
Zcela rozšířené a nereagující zorničky.
Občas se jakoby našponovala a hrozně hlasitě zamňoukala.
Musela mít velké bolesti.
Vše trvalo asi hodinu a půl.
Pak se uklidnila, zůstala však ležet v košíku.

Před osmou jsem se vypravila na veterinu u nás na sídlišti.
Až před dveřmi jsem zjistila, že středa je jediný den, kdy mají otevřeno už od osmi.
Amálku jsem nechala doma.
Chtěla jsem vše jen zkonzultovat.
Reakce veterinářky ve mě moc důvěry nevzbudila.
Dívala se skrze mě a sdělila mi odměřeně, že bez kočky se se mnou nemá o čem bavit.
Vrátila jsem se tedy domů.
Amálka byla stále docela vyděšená v koši.
Bez větších protestů se nechala zavřít do přepravky.
Veterinářka si vyslechla mé líčení průběhu záchvatu a Amálku zběžně vyšetřila.
Sdělila mi, že Amálka má pravděpodobně srdeční vadu.
Srdeční záchvaty doprovází často silné bolesti.
Vzhledem k tomu, že Amálka nepozře žádnou tabletu, nedá se to u ní léčit.
Tečka.
Pak už jen zaplatit.

Doma jsem Amálku vrátila zpět do košíku.
Zůstala v něm celý den.
Unavená většinu času prospala.
Druhý den už vypadala v pořádku.
Chovala se zcela normálně, baštila.
Jen na Mimi přestala číhat.

Až do včerejška.
Ve čtvrt na šest mě vzbudilo příšerné Amálčino zamňoukání.
Vylítla jsem z postele a uviděla Amálku v křeči na stole.
Než jsem k ní stihla doběhnout, doslova žuchla na zem jak pytel.
Na stole zůstaly bobky.
Než jsem došla necelé tři metry pro košík a zpět, byly na zemi další bobky a navíc loužička.
Uložila jsem ji do koše celou v křeči a uklidila.
Když jsem se k ní vrátila, křeče právě polevily.
Hrozně rychle však dýchala.
Bříško se jí zdvihalo rychlostí minimálně pětkrát za vteřinu.
Tlamičku otevřenou, jazyk venku, dokořán otevřené oči se zcela rozšířenými a nereagujícími zorničkami.
Chvílemi se přidávalo jakési chroptění, jakoby byla neuvěřitelně zahleněná.
Pojala jsem podezření, že si při pádu mohla zlomit žebra.
Asi po dvou hodinách se začalo dýchání maličko zpomalovat.
Stále však dýchala neuvěřitelně rychle a povrchně.

V půl osmé jsem zavolala kolegyni z fotoklubu Martě, zda by mě mohla odvézt na veterinu.
Tentokrát na tu "naši".
Pochopitelně přijela.
Amálka dál neuvěřitelně rychle dýchala a občas v ní zachrčelo.
Pak se vše zhoršilo.
Chvílemi ze jakoby našponovala a příšerně zařvala.
To nebylo mňoukání, to byl doslova řev, který se vrýval do srdce i do mozku.
Martu jsem varovala, aby se nelekla.
Záhy jí to Amálka předvedla.
Naštěstí ještě než se rozjela.
Marta se tak lekla, že netuším, co by se stalo, kdyby už jela po silnici.

Na veterinu jsem dojela rozhodnutá, že nechám Amálku uspat.
Ty bolesti musely být příšerné.
Veterinář mi mé rozhodnutí nevymlouval.
Chtěl Amálku vyndat z košíku na stůl.
Jen pod ní vsunul ruku, zavřeštěla tak, že rychle ucukl a v koši ji nechal.
Docela to ve mě utvrdilo mé podezření, že má polámaná žebra.

Vet Amálce nejprve píchl sedativa a dal mi tak čas na konečné rozhodnutí.
I když já už rozhodnutá byla.

Sundala jsem ze zad batoh a s hrůzou zjistila, že kapsa, ve které mívám peněženku, je otevřená a prázdná.
Nebyla jsem schopná si vybavit, kdy a proč bych peněženku z kapsy vyndala.
Vybavila jsem si jen to, že jsem v neděli dopoledne platila nákup v Lídlu.
Zachvátila mě panika.
V peněžence byly kromě několika stokorun v hotovosti dvě bezkontaktní karty ...

Amálku jsem nechala uspat.
Účet musela zaplatit Marta.

Domů jsem přinesla prázdný košík.
A krabici s Amálkou.
Peněženka naštěstí ležela na stole.

Otevřela jsem si růžové víno a nalila si skleničku.
Nezůstalo sice jen u jedné, ale na dno jsem se lahvince nepodívala.
A pustila jsem si CD.
El Greco od Vangelise je sice na první poslech maličko depresivní, ale přitom nádherná hudba.
Vstupuje snad přímo do srdce.
A spouští potoky slz, které pozvolna rozpouští tu obrovskou tíseň na hrudi.

VANGELIS - EL GRECO 

Amálko, pozdravuj v kočičím nebi Čičína, Fatušku a Matýska.
Možná je tam s nimi i hafuša Meggie.

Bulím, ale vím, že rozhodnutí to bylo nevyhnutelné a jediné možné.
I když bylo Amálce teprve osm let.




P.S.
Až večer mi naskočil okamžik, kdy peněženka opustila svou kapsu v batohu.
Cestou z Lídlu jsem zmokla a tak jsem peněženku vyndala a položila na stůl, aby uschnula.

neděle 4. června 2017

Vernisáž na statku Bernard

Včera proběhla vernisáž fotografií naší kolegyně ze sokolovského fotoklubu na statku Bernard v Královském Poříčí.
Mají zde novou výstavní síň a myslím, že vcelku zdařilou.
Zejména se mi líbí nasvětlení fotek malými lampičkami, které fotky krásně "rozsvítí".
I průměrná fotka je s tímto nasvícením opravdu příjemně koukatelná.
Tím netvrdím, že Adéliny fotky jsou průměrné.
Jen to brutální HDR rozhodně není můj šálek kávy ;o)


Požadovaný Dress code a to klobouk byl beze zbytku dodržen ;o))
Konečně i já s Martou jsme si předem udělaly kolečko po obchodech a vietnamských tržnicích.
Jen já mám zvláštní velikost hlavy.
Dospělá velikost mi spadla až na nos, dětská naopak zůstala sedět na šešulce.
Nakonec jsem si půjčila Martin klobouk.
A doladila outfit do stylu vesničanky.
Fotku pochopitelně nemám, kdo mě zná, ví, že před objektivem se vyskytuji jen z donucení ;o))

neděle 28. května 2017

Muškáty

Konečně jsem dala za okno v obýváku muškáty.
A taky to okno umyla.
Zatím jen to jedno.

Převislé muškáty mi přečkaly zimu cirka halb und halb.
Čtyři jsem musela vyhodit.
A ke čtyřem přeživším jsem v sobotu dokoupila tři nové.
Ty už krásně kvetou.
Na rozdíl od těch mých loňských.
Já však věřím, že i ty časem pokvetou ;o))


Vzpřímené muškáty přežily všecky.
A dokonce ani nejsou opelichané jako po loňské zimě.
Kvetly už v bytě.
Venku na balkoně jsou už nějakou dobu.
A začínají pomalu zase kvést.



čtvrtek 25. května 2017

Feather Your Nest

Další starší kolekce zahraničních látek, tentokráte od firmy Clothworks.

Ubrusy byly hodně dlouho ve stavu rozpracovanosti.
Ušité topy čekaly na to, až je někdo dokončí ;o)

Nejprve štoly se špičatými konci.
Obě jsou stejné a mají velikost 125x40 cm.


Další dvě štoly jsou obdélníkové.
Rozměry 123x37 cm.


Původně jsem měla v plánu ušít polštářky, ale nakonec vznikla sada luxusního prostírání s kapsičkou na příbory.
Rozměry prostírání 44x33 cm.
Na fotce je sada čtyř kusů, ale původně jich bylo šest.
Dvě už jsou prodané a nestihla jsem je cwaknout.



Další prostírání už je jednodušší, také však s kapsičkou na příbory.
Velikost 42x31 cm.



Prostírání bylo i v zelené barvě, okamžitě se však prodalo.
Mám jen dva cwaky ;o)


No a pochopitelně ještě tři látkové košíčky.
Velikost 16x16 cm, výška 7,5 cm (rozložené 31 cm).




Volné kousky budou postupně k mání na Fleru i na Simiře ;o)

pondělí 22. května 2017

Srdíčková sada

Tuto obří sadu, kterou jsem zmiňovala ve včerejším příspěvku, jsem šila už v listopadu.
A fotila večer před trhy - pro mne tak typické ;o))
Jen jsen nějak nestihla vložit na blog.
Tedy dodatečně až dnes.


Sada obsahuje - či spíše obsahovala:

tři polštáře o velikosti 43x43 cm


čtyři látkové košíčky o velikosti 19x19 cm, výška 8 cm (rozložené 35x35 cm)


dvakrát šest kusů prostírání o rozměrech 43x32,5 cm 



pětkrát šest kusů podkafíček o velikosti 10,5x10,5 cm




neděle 21. května 2017

Srdce kam se podíváš

Látce se srdíčky na prknech se nedalo odolat.
Dokonce jsem musela další doobjednat.

Šila jsem z ní před vánocemi velikánskou sadu.
Zbyl z ní jediný kousek prostírání.

Jen jsem ještě nestihla dát fotky na blog.

Na jarním trhu v Ostrově projevila jedna zákaznice přání, že by z této látky chtěla 2 ubrusy.
A tak slovo dalo slovo a ubrusy jsou konečně hotové.



pátek 19. května 2017

Pristine

Ne, nebojte se, nebyla jsem v Kosovu.
Sedím pěkně doma a snažím se dokončit před delší dobou objednanou zakázku.

A Pristine se jmenuje jedna starší kolekce firmy Robert Kaufmann.
Kdysi jsem jí nedokázala odolat a koupila ji hned ve dvou barevných variantách.
Růžovou a šedou.
Zejména ta bordurová se mi líbila ;o)

A pak látky dlouho ležely v mém syslišti.
Když pak přišel dotaz na středové štoly, okamžitě jsem je nabídla.

Z růžové varianty bylo přání ušít štolu o rozměru 120x40 cm.
Docela mi dalo zabrat vše rozpočítat.
Byla jsem vázána nejen výsledným rozměrem ubrusu, ale zejména šířkou bordury.
A přiznám se, že se při všech těch přídavcích na švy dost často seknu.
Tentokrát jen opravdu maličko.
Výsledný ubrus je na obě strany o o půl centimetru kratší ;o))


Přiznám se, že mi daly hodně zabrat jednotlivé úhly u bordurové látky.
Několikrát celá práce letěla do kouta.
Nakonec jsem to zvládla.

S šedou kolekcí nastal problém.
Objednávka totiž nezněla na ubrus.
Zadání bylo čtyři polštářky o velikosti 40x40 cm - vždy dva a dva stejné.
A k tomu ubrousek o velikosti prostírání - 45x35 cm.
Dlouhou dobu jsem netušila, jak s tím naložím.
Bordura byla dost široká na tak malé věci a mě bylo líto jí rozřezat na jednotlivé pruhy růžiček.
Navíc nebyl prostor pro švové přídavky.
Nakonec jsem se s tím jakžtakž popasovala.
I když látky je mi docela líto :o(





čtvrtek 11. května 2017

Ysselsteyn

Den po prezentaci knihy jsem navštívila i německý válečný hřbitov nedaleko obce Ysselsteyn na východě Holandska.

Položila jsem ke Kurtovu hrobu kytici jarních květin.


Atmosféra tohoto místa si přímo říkala o použití zcela manuálního objektivu ze staré kinofilmové Praktiky.
Mám tu pevnou padesátku moc ráda.
I za cenu plně manuální obsluhy.
Expozici již dokážu (metodou pokus - omyl) odhadnout, ostření s ní je však hodně velký problém.




Květiny jsem položila i k hrobu jeho velitele.
Henk pózuje u obou křížů ;o))


Místo je to obrovské, velice klidné a snad i krásné.
Spousta křížů v mírně zvlněném terénu fotogenicky seřazených do jednotlivých řad.
Uprostřed nádherná a velmi dlouhá buková alej.


Okem fotografa říkám místo krásné.
Vnitřním pocitem místo úžasně klidné a tiché.
Zvonkohra, která tiše hraje tuším každou čtvrthodinu, onen klid jen podtrhuje.
Zároveň však místo neuvěřitelně smutné.
Stačí se jen rozhlédnout.
Květiny u jediných dvou křížů, kam až oko dohlédne, nutně musí vyvolat smutek.
Začíst se do údajů na křížích, to už přímo bolí.
Mému strýci bylo 19 let, když padl.
Byl to ještě kluk.
Dle údajů na křížích zde však leží i spousta těch, kterým bylo teprve 17, 16, dokonce i jen 14 let.
Vždyť to byly děti.
Žádný z nich zcela určitě do války jít nechtěl.
Jen se narodili na špatném místě (nechci psát ve špatné zemi, špatnou ji dělají špatní vůdci), a tak do války na straně nacistů jít museli.

Škoda, že jsem na hřbitově mohla strávit jen krátkou dobu.
Ráda bych tam pobyla o mnoho déle.
Henk měl domluvenou rodinnou akci a já ho nechtěla zdržovat.

I ta krátká chvíle však stačila k tomu, že už nemám problém přijmout skutečnost, že můj strýc Kurt i jeho starší bratr Fritz zemřeli v nacistické uniformě.

Válečný hřbitov Ysselsteyn je největší německý válečný hřbitov na světě.
Rozkládá se na ploše 28 hektarů.
Poslední odpočinek na něm našlo 31 585 německých vojáků.

středa 10. května 2017

23 april 1945, zes uur

v překladu 23. duben 1945, šest hodin

To je název knížky holandského novináře Henka van Middelaar.


 A je to také doba, kdy padl můj strýc Kurt.




Momentálně znám jen základní informaci o tragédii, která se stala v obci Hoogland v Holandsku nedlouho před osvobozením kanadskými jednotkami, které se v této době již nacházely nedaleko obce.

V obci byla šestičlenná německá hlídka.
A také skupina devíti odbojářů.
Ti viděli, jak se s německými vojáky baví holandská dívka.
Dostali strach, že je dívka německým vojákům vyzradila.
Když na německou hlídku narazili, začali bezhlavě střílet.
Mého strýce Kurta a jeho velitele Karla zabili střelou do hlavy.
Ostatní němečtí vojáci v přestřelce zabili pět odbojářů, další zranili.
Navíc jako odplatu zastřelili ještě na sousedním statku otce a jeho dva syny.
Před očima matky a sester.

To je jen základní linka příběhu, kterou mi na slavnostním křestu knihy přeložila Mirka.

Křest se konal v Café de Plank.
Staré foto této restaurace jsem našla v knize.
Zatím nevím, jakou roli v tomto příběhu z konce 2. světové války hrála.

O křest knihy byl neuvěřitelný zájem.
Připravené židle byly obsazené dlouho před začátkem.
Kapacita sálu nestačila.

Henk svou práci umí náležitě prodat.
Představení knihy uváděla profesionální moderátorka.
Účastnila se i místní pravděpodobně regionální televize.

Přiznám se, že jsem z množství přítomných byla maličko vyděšená.
Přeci jen jsem "zastupovala" stranu nacistů.
Uklidnit mě nemohlo ani to, že strýc Kurt se vlastně ani nestihl přestřelky zúčastnit.
Zemřel dříve, než si stihl uvědomit, co se děje.

Děsilo mě také to, že v sále stále nebyla Mirka, na jejíž překlad jsem spoléhala.
Kvůli koloně na dálnici přijela na poslední chvíli a měla nemalé problémy se ke mě protlačit.
Snažila se překládat, za což jí patří můj velký dík.
Není však simultánní překladatelka.
Vlastně vůbec není překladatelka.
Jen umí česky i holandsky.
Pokud zrovna překládala, nedokázala vnímat, o čem se mezitím hovoří.
Proto znám jen úryvky.

Po představení knihy rozdal Henk potomkům účastníků tragédie výtisky knihy s osobním věnováním.
I já jednu dostala.


Byla jsem sice první, kdo knihou listoval již den před prezentací, dostala jsem ji ale slavnostně s ostatními.

Pak začal oficiální prodej knihy.
Během krátké doby se prodalo 270 výtisků.
Všechny - a ještě mnoho krabic s dalšími - jsem osobně oblékala do "košilek" neboli přebalů, které byly v samostatné krabici ;o))

Z prezentace knihy mi Mirka stíhala přeložit opravdu jen minimum.
Okolní mumraj mě psychicky docela vyčerpal.
Vzpomínám na tři krátké rozhovory s místními.
Přiznávám, že jsem nezvládla ani zapamatovat si jejich jména, natož to, zda třeba nejsou potomky aktérů příběhu.
V paměti mi utkvěly dvě věci, které zazněly od všech tří.
Že jsem moc statečná, že jsem přijela a že mi za to děkují.
A že také jejich rodiče odmítali o válce mluvit, stejně jako moje mamka.

Jejich slova mi moc pomohly vyrovnat se s účastí mých strýců ve 2. světové válce na straně nacistů.
O mých pocitech si můžete přečíst ZDE .

Když jsem na konci září 2014 psala poslední odstavec TOHOTO příspěvku, ani ve snu by mě nenapadlo, že se dozvím přesný den, hodinu i místo jeho úmrtí a že o tom budu mít dokonce knížku.
Natož pak, že mu položím květiny k jeho hrobu.
Ale o tom až příště.

Pro ty, které tento příběh zajímá ještě pár odkazů na YouTube.

Jako první jsem našla kompilaci fotek z prezentace knihy - zkouknout můžete TADY .

A také krátké video oné místní televize - pustit si lze ZDE .

Před dvěma dny jsem našla delší verzi TADY .