pátek 27. června 2014

Láska ke koním

... se občas rodí ve velice raném věku.

Mé mladší dceři Míše bylo asi tak 5 let, když zcela propadla koním. Přeměřovala výtah v paneláku, zda se do něj vejde kůň. Trvala na tom, že na balkon se vejde zcela určitě ;o))

O pár let později začala chodit do jezdeckého klubu. Dřela jako barevná, přestože jí do odpracovaných hodin započetli jen malou část toho, co opravdu oddřela. Jen aby se mohla svézt na koni. Když jednou po návratu z jízdárny usnula před večeří, nesvlečená a neumytá, chtěla jsem jít na jízdárnu stěžovat si. Brečela a prosila, ať to nedělám, že jí vyhodí.

Kvůli koním se po základní škole přihlásila na střední zemědělskou školu obor veterinární prevence do Českých Budějovic. Jako čtrnáctiletou jsem ji musela pustit do světa, do světa internátů. Po pěti letech odmaturovala. Čtvrtý ročník si pro velký úspěch zopakovala ;o) Oficielně placené místo v oboru však nikdy nenašla. Na jízdárnu moc času nezbývalo, žila však dostihy. Znala snad všechny dostihové koně včetně jejich rodokmenů.

Až nedávno se její sen začal naplňovat. Před třemi lety si pořídila dostihového koně. Pro zranění měl dvě možnosti. Buď si ho někdo vezme, nebo půjde do salámu. Majitelé dostihových koní ve valné většině odmítají živit koně, který již nemůže běhat dostihy. A tak Sherenta vlastně zachránila.

Sherento se však stal záminkou stále častějších hádek mezi dcerou a jejím přítelem a nakonec nejspíš velkou měrou přispěl k tomu, že se jejich dlouholetý vztah loni na podzim rozpadl. Míša však nakonec měla mnohem víc času, který mohla trávit se Sherentem. Nakonec došli tak daleko, že spolu jezdí parkur.

A dnes měli své první závody. Oběma to šlo moc dobře. Bylo moc překvapivé vidět vyřazeného dostihového koně skákat přes překážky. Klobouk dolů před ním i před Míšou. Přeci jen jak přibývají roky, pud sebezáchovy začíná sílit.


Fandit přišla celá naše rodina. Tedy nejen já, ale i starší dcera s vnučkou, vnukem a jeho slečnou.

Emča měla před Sherentem nejprve hodně velký respekt. Odmítala se na něj byť jen podívat. Při porovnání jejich velikostí se jí ani nedivím ;o))
Pak se nechala posadit před Míšu do sedla. A byla ztracená. Asi je pravda, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Když jsme jí totiž o chvíli později ze sedla sundali, protože Míša musela se Sherentem na další závod, řvala Emča tak, že se všichni otáčeli, cože to tomu nebohému dítěti dělají. Asi nám roste další generace milovníků koní ;o))






úterý 24. června 2014

Spletité cesty osudu ...

... aneb

kdo nebo co za to může?

Když jsem se nedávno pokoušela vstřebat informace o bitvě u Stalingradu - příspěvek ZDE - znovu se pootevřely dveře jakési mé 13. komnaty neboli snaha vyrovnat se s minulostí ani ne tak mojí, jako spíše mých předků. I když mí předci už se vlastně nemají s čím vyrovnávat, neboť již opustili tento svět. To já se musím vyrovnat s jejich životem. S životem, který si sami nezvolili, se spletitými cestami osudu. A abych vše pochopila, nezbude mi než se prokousat dějinami, které mě v době mé školní docházky tak strašně nebavily. Ostatně nezajímaly mě celý můj dosavadní život. Až do doby, kdy jsem se začala zajímat o svůj rodokmen.

První náznak toho, s čím se budu muset vyrovnat, pochází z roku 1973.
Měly jsme doma (já a mamka, tedy celá naše domácnost) plechovou krabici se starými fotkami. Už jako malá jsem si jí velice často a ráda prohlížela. Fotky jsem znala, i když nikdy jsem se neptala, kdo na nich vůbec je. Výjimku tvořily fotky, na kterých byla mamka jako dítě se svými bratry případně rodiči, tedy mými strýci, babičkou a dědečkem.
V roce 1973 mi bylo 18 let a v krabici bylo najednou o jednu fotku více. Vím bezpečně že před tím tam nebyla. Mamka ji přede mnou celé mé dětství schovávala. Byl na ní mamčin starší bratr s kamarády ... v uniformách ...
Dozvěděla jsem se, že nejstarší mamčin bratr se ztratil u Stalingradu, a další starší bratr - ten z fotky - padl v Holandsku. Informaci jsem tehdy prostě vzala na vědomí. Více jsem se neptala. A vše jsem si nechala pro sebe. Neřekla jsem o tom nikomu, ani mé nejlepší kamarádce. Kdo by se také chlubil tím, že jeho strýcové bojovali na straně nacistů.

Jenže čas nazrál a já se s tím budu muset nějak popasovat.

Ani jeden z mých strýců si to nevybral dobrovolně. Když začala 2. světová válka, bylo tomu staršímu 17 a mladšímu 14 let. Nevím, co si tehdy mysleli, když narukovali. Možná to brali jen jako brannou povinnost. Možná tehdy uvěřili Hitlerově propagandě a bojovali s tím, že jde o správnou věc, o čistotu rasy. Ostatně i já jsem si ve druhé třídě přála, aby vypukla válka, abych mohla pomáhat partyzánům jako Vaska Trubačov a jeho kamarádi. Propaganda, ať už hitlerovská nebo ta socialistická, je dost mocná a těžko se jí člověk brání, zvláště ten nezralý.
Jak to s mými strýci bylo se už nikdy nedozvím.

A kdo nebo co může za to, že se ocitli na té špatné straně?
Toho se snažím dopátrat.

Zatím vím to, že můj pětkrát pradědeček Jiřík Vondráček musel v roce 1743 odejít z náboženských důvodů ze země. Opustil statek v Bohuslavicích nad Metují na Opočensku a odešel do Münsterbergu v Pruském Slezsku. Utekl před násilnou rekatolizací, důsledku bitvy na Bílé hoře. Tehdy se členové českobratrské církve evangelické (i když tenkrát se tak možná ještě nejmenovala), kteří se odmítli vzdát své víry a nekonvertovali ke katolické církvi, zato našli odvahu opustit své domovy a jít do neznáma, ocitli na vlastně německém území.

A já se snažím prokousat dějinami, které mě tak moc nebavily. Přes třicetiletou válku a bitvu na Bílé hoře se budu muset vrátit ještě hlouběji do minulosti, k reformaci. Jsem nevěřící - přesněji řečeno nevěřím v boha - a v náboženství se zcela a úplně ztrácím. Jenže pokud chci pochopit svou minulost, budu muset pochopit i náboženství.

Zatím jsem pochopila jediné. Nemám ráda katolickou církev. Mám dojem, že jí jde v první řadě o majetek. Proč se katoličtí kněží nesmí ženit? Nemyslím si, že je to pro zasvěcení se Bohu. Spíše v tom vidím touhu církve nemuset dělit majetek mezi potomky. A jak to občas končí? Skandály katolických kněží se zneužíváním dětí probírají sdělovací prostředky téměř denně. A hospodyně katolických kněží též podle mého nebyly JEN hospodyněni. A co odpustky? To musím teprve nastudovat. Matně se mi vybavuje, že byly jedním z důvodů reformace. Každopádně i odpustky byly zdrojem majetku katolické církve.

sobota 21. června 2014

Dějiny Ruska odhaleny

Pro mnohého asi hodně překvapivý název příspěvku.

Proč to?

To jsem si takhle odpoledne pustila ke kávičce TV a při přepínání programů mě na Viasat History zaujal pořad výše zmíněného názvu. Vlastně to byla jedna velmi překvapivá informace z tohoto pořadu. Tento díl se zabýval městem Petrohrad. Už vývoj názvu města byl zajímavý. Od Sankt Petěrsburgu přes Leningrad až k Petrohradu. A ona zmíněná informace? Tak ta mě dost šokovala. Lenina v roce 1917 finačně podporovalo Německo. Probíhala 1. světová válka a Německo potřebovalo zaměstnat Rusko spíše vnitřními ruskými záležitostmi, než světovou válkou. Zajímavá strategie. Co všecko se člověk při pití kávy nedozví ...

Každopádně jsem si nenechala ujít další díl, tentokrát věnovaný městu Stalingrad, dnes Volgograd. Více jak půlka dílu byla věnována bitvě u Stalingradu. Všichni jsme se o tom učili ve škole. A asi málokoho to zajímalo. Přiznám se, že můj zájem o dějiny skončil ihned po Antice. Dál už mě to fakt nebavilo. Ale zpět k pořadu.

Bitva o Stalingrad začala v létě 1942 ... Stalin zakázal obyvatelstvu opustit město ... ženy i děti musely kopat zákopy ... již v prvních dnech bombardování 40.000 mrtvých ... hořelo město i Volha (palivo z havarovaných bombardérů) ... do listopadu Němci ovládli téměř celý Stalingrad ... jen úzký pruh kolem Volhy v ruských rukách ... příliš pozdě na evakuaci ... ve městě zůstalo 75.000 lidí ...
... v listopadu 1942 začala tvrdá ruská protiofenzíva ... ruským vojskům se podařilo obklíčit německou 6. armádu ... mnoho německých vojáků zemřelo hlady nebo umrzli ...
... 31.1.1943 se Němci vzdali ... přeživší vojáci odešli do zajetí ... všichni měli vši ... ty přenášely tyfus ...
... 6.000 německých zajatců do tábora asi 100 km od Stalingradu ... o tři měsíce později na živu jen tisícovka z nich ... poslední zajatec se vrátil do Německa za více jak 10 let ...
... v bitvě u Stalingradu zemřelo 150.000 Němců a víc než jeden milion Rusů ... valná většina ruských obětí byli civilisté ...

A proč mě bitva u Stalingradu tak moc zajímá? Ztratil se v ní můj nejstarší strýc. Bylo mu pouhých 20 let. Znovu mě to vrací po téměř roční přestávce k pátrání po mém rodokmenu. O tom ale zas příště.

úterý 17. června 2014

Česnekovo - rozmarýnové období

Momentálně ulítávám na česneku a rozmarýnu. Fakt skvělá kombinace.

Začalo to inspirací od Jamie Oliviera.

OPEČENÉ BRAMBORY S ČESNEKEM A ROZMARÝNEM

... brambory omyjeme a nakrájíme na plátky ... možno nechat celé, ale nakrájené se rychleji uvaří ... já brambory ani neloupu ...
... vodu přivedeme k varu, osolíme a vhodíme brambory ...
... přidáme 2-3 snítky rozmarýnu a asi 5 neoloupaných stroužků česneku ...
... uvaříme téměř do měkka ...
... scezené brambory opečeme (nebo spíše osmažíme?) na olivovém oleji ...
... před dokončením vymáčkneme na pánev ze slupky česnek ... uvařením ve slupce získal úžasně nasládlou chuť ... 
... mňááám ...

A po této skvělé inspiraci jsem se pustila do improvizace na téma králík ;o))

KRÁLÍK DUŠENÝ NA ROZMARÝNU

... králíka naporcujeme, osolíme, opepříme a krátce orestujeme na olivovém oleji ... vyndáme na talíř ...
... do výpeku dáme nakrájenou cibuli, asi 6 neoloupaných stroužků česneku a 2-3 snítky rozmarýnu ... krátce orestujeme ...
... vrátíme zpět králíka, podlijeme červeným vínem a dusíme ... podle potřeby podléváme vodou ...
... když je králík měkký, vyndáme ho stranou ... do pekáče vlijeme 1-2 plechovky sekaných rajčat ... já dala jen jednu a přišlo mi to málo ...
... přivedeme k varu a přidáme těstoviny ... přidala bych risini (těstoviny připomínající svým tvarem rýži), které miluju ... momentálně však jejich zásoba došla a při posledních italských dnech v Lidlu je neměli ;o(( ... koupila jsem tedy malinkatá kolínka (na pytlíku je napsáno snabbmakaroner) ... stačí podusit s rajčaty cca 5 minut ...

... fakt úžasné ... ať už s králíkem nebo jen omáčka s minikolínky ...
... předpokládala jsem, že budu mít navařeno na dva dny ... chyba lávky ... bylo to tak skvělé, že jsem to zbodla ještě týž den ... pochopitelně na několikrát ... napraná až k prasknutí jsem zapíjela zbylým červeným vínem ;o))

Poznámka pod čarou.
Pokud se stravujete podle principů oddělené stravy, nelze použít těstoviny.
Já zkusím příště přidat malé bílé fazole.

sobota 14. června 2014

Chebské dvorky

Kulturní akce Chebské dvorky se koná již poněkolikáté, já si však na ni udělala čas poprvé až včera. A byla jsem velice příjemně překvapena.

Akce se koná opravdu na dvorcích a v uličkách, jak o tom svědčí mapka oskenovaná z programu akce.


V plánu jsem měla zejména instalace fotografií. Zaujaly však nejen fotografie, ale i obrazy


nebo umělecky pojatá problematika odpadu - ať už popelnic, nebo těch, co je vybírají


Velice zdařilých fotografií bylo k vidění opravdu dost, ne všecky však bylo možno koukatelně vyfotit. Odlesky často mou snahu zcela zhatily.



Co mě však překvapilo daleko nejvíce, to je Cheb samotný. Nikdy mě nějak zvlášť nelákal. Vlastně jsem znala jen náměstí se Špalíčkem. Do klikatých uliček jsem se vnořila jen díky Chebským dvorkům, a nestačila jsem valit zraky.

Zde třeba Růžový kopeček


nebo zahrady nedaleko chebského hradu


Malá bavorská zahrádka na terasách mě  přenesla do dob mého dětství tráveného u babičky.


Přestože babička nebydlela v Bavorsku, ale nedaleko Nejdku, zahrádka mi tu její až bolestně připomněla. Dnes už není ani babička ani její zahrádka.

Moc pěkný je i soubor církevních budov na Františkánském náměstí, kde rovněž byla k vidění spousta nejen fotografií.


A nakonec přidám jednu velice špatně cwaknutou fotografii. Nepodařilo se mi zbavit se odlesků protilehlého okna křížové chodby. Fotka se mi ale tak moc líbí, že se o ni chci s vámi podělit. Její autorkou je podle programu Chebských dvorků Andrea Dobešová.


Fotky jsou jen takové dokumentační cwaky. Do Chebu však budu muset někdy určitě vyrazit ;o))

středa 11. června 2014

Kostka pro Amálku

Další didaktická antistresovka spatřila světlo světa - tentokrát pro Amálku ;o))


Dozvěděla jsem se, že kostka poputuje za Amálkou až do Austrálie ;o))

Je to již druhý můj výrobek, který se dostane až za oceán. První byla mimi deka, která putovala na jaře roku 2011 do Japonska. Zúčastnila jsem se tehdy celosvětové akce patchworkářek na podporu postižených zemětřesením a následnou vlnou tsunami v Japonsku nazvanou Quilt pro Japonsko.


čtvrtek 5. června 2014

Doprodej

Potřebuji doma udělat pořádek a "zbavit" se napletených košíčků z pedigu.

Připravila jsem proto velký doprodej se slevou 30%.