Konají se - alespoň mám ten dojem - vždy třetí víkend v září.
Trošku mi na nich vadí, že všude jsou ve stejnou dobu - člověk pak neví, co navštívit, všechno se stihnout nedá.
Letos na mě padla lenivá a tak jsem se rozhodla nevyjíždět do okolí, ale zůstat doma. To jsem ještě netušila, jak moc doma to bude.
Pokud má teď někdo dojem, že třetí víkend byl už před týdnem, má pochopitelně pravdu ;o))
Takže od začátku.
Minulou sobotu dopoledne byla v plánu Lützowova vila. Děvčata z fotoklubu mě však přesvědčily, že je to maličko zbytečné. Do Lützovovy vily a nejblíže přilehlých zahrad stejně nikoho nepustí současní ruští majitelé, kteří do rekonstrukce sice nasypali mnoho milionů, ale obyčejný smrtelník z toho stejně nic neuvidí a nepokochá se. Spodní zahrada je běžně přístupná. A z ochozu "kočky", který sice běžně přístupný není, žádný extra výhled nebude. Představa, že na toto všecko budu čekat v zástupu důchodců, mě nakonec přivedla k rozhodnutí pustit se raději do praní. Slunečné dopoledne bylo k tomu jako dělané. Až na to, že než pračka doprala a já prádlo pověsila, zatáhlo se a začalo pršet. Sobotní dopoledne bylo posledním okamžikem, kdy jsem až dodnes viděla na déle než 2 minuty sluníčko.
V neděli dopoledne bylo v plánu navštívít drahovický hřbitov. Fundovaná přednáška o hrobech známých karlovarských rodáků mě lákala. Absolvovat ji v dešti mě však nezlákalo ani náhodou.
V poledne déšť ustal a tak jsem se vydala autobusem MHD narvaným až k prasknutí důchodci na další akci - den otevřených dveří ve Střeleckém mlýně v Březové. Protože bylo příliš brzy - autobus má o víkendu dvouhodinové intervaly - stavila jsem se u mladých, kteří bydlí nedaleko. Jenže než došlo na prohlídku mlýna, začal opět a zas pořádný liják.
Pochopili jste správně. I z návštěvy Střeleckého mlýna nakonec sešlo. Je to strašný, když na člověka padne lenivá.
Dnes po týdnu konečně déšť ustal a tak jsem se vypravila na Linhart, kde byl den otevřených dveří tak nějak mimo pořadí. Bývalá vyhlášená lesní kavárna Svatý Linhart už nikdy restaurací nebude. Spolkla velkou finanční investici z evropských fondů a tak tedy nesmí být komerčně využita. Bude tu školící středisko - prý. Na provoz má pomoci vydělat lanové centrum.
Restauraci jsem nefotila. Zrenovovaná je sice asi pěkně, alespoň soudě podle komentářů přítomných návštěvníků, mě však tak nějak připomněla bavorské statky. Načančaná budova včetně dřevěných truhlíků s muškáty. Škoda oné vyhlášené lesní kavárny, kam jsem s dětmi, když byly malé, čas od času chodila na jablečný štrůdl.
Raději jsem popošla kousek dále k ruinám románského kostela Svatého Linharta.
Nejprve maličko historických faktů nalezených na internetu:
Jedná se o nejstarší památku Karlových Varů. Původně románský kostel sv. Linharta byl prvně písemně zmíněn v roce 1246. V té době byl darován Václavem I. řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Kolem něj pak později vznikla středověká ves Thiergarten (Obora, Ortus ferarum), která byla pravděpodobně služební vsí v lovecké oboře, patřící ve středověku k hradu Lokti. Ves Obora je poprvé zmiňována roku 1325 v souvislosti s udělením léna Kojatovi z Otnavic, jenž si následně blízko vsi vybudoval své sídlo, dodnes patrné jako oborské tvrziště (Kellerberg). Obora neměla dlouhého trvání, kolem roku 1350 byly založeny Karlovy Vary a lidé přesídlili do pohodlnějšího města. Poslední zmínka je ze 16. století. Do dnešní doby se z této vsi dochovaly jen nepatrné zbytky v terénu a hlavně základy kostela sv. Linhart.
Nedaleko zříceniny kostela stojí kaplička zasvěcená také sv. Linhartovi. Podle historických pramenů z kláštera Teplá sem přišel poustevník Linhart až ze vzdálené Itálie, coby kajícný hříšník, který svou sobeckostí zavinil smrt nevinné dívky. Až do konce svého života žil zde a léčil termální vodou a bylinami nemocné lidi i zvířata.
U kapličky najdete také na dřevěné ceduli prosbu lesa.
Prosba lesa
Člověče,
jsem teplo tvého příbytku za studených zimních nocí,
jsem přátelský stín, když pálí letní slunce,
jsem krov tvého domu, deska tvého stolu,
jsem lůžko, ve kterém spíš
a dřevo, ze kterého stavíš své lodě,
jsem násadou tvé motyky,
jsem dřevo tvé kolébky i tvé rakve,
jsem květ dobroty a krásy.
Slyš mou prosbu:
Nenič mne!
