Stáří ...

... nebo též - slovy klasika (dr. Plzák?) - průsery chodí v trsech ...

V létě při čekání na veterině jsem se zahleděla do na zdi nalepené tabulky s věkem hafíků a kočiček. A zjistila jsem, že naše hafuša opustila kategorii seniorů a ocitla se v kategorii starý jedinec. Nic povzbudivého.

Již několik týdnů se snažíme zdolat krev v moči naší hafuši. Nezabraly ani dvoje antibiotika.

V úterý se vše zkomplikovalo. Nejenže jsem nedělala téměř nic jiného, než nosila Meg i desetkrát denně před dům nebo vytírala loužičky doma. Ostatně ven jsem ji nosila jen proto, abych nemusela vytírat i chodbu, výtah nebo vstupní halu. V úterý se k loužičkám přidaly i doslova vytlačené kapičky, které obsahovaly více krve než moči. Když pak nedojedla odpolední přísun granulí, v noci spala v křesle místo u mě v posteli a ve středu si misky nevšimla vůbec, nastal čas pro návštěvu veterináře a ultrazvuk.

Cesta k veterináři docela problém. Skoro půlku cesty jsem jí poponášela. Měla jsem pocit, jakoby se jí občas zablokovaly zadní nohy. Nedokázala jsem určit, zda je to opravdu zdravotní problém nebo jen šprajc tvrdohlavého teriéra.

Na veterině nová nedávno doštudovaná paní doktorka. Na ultrazvuku - možná sonografu, udělala obojí, netuším, které je které - prý vidí v močovém měchýři něco, co by tam být nemělo, snad nějaký nádor. Já neviděla nic. Jen v tmavém fleku tu a tam cosi bílého. Netroufnu si odhadnout, kolik má paní doktorka zkušeností s vyhodnocováním obrázků z ultrazvuku či sonografu.

Pak ještě rentgen. Tam už se jakž takž zorientovat dokážu. Jenže rentgen nedokáže zobrazit to, co paní doktorka považuje za ZŘEJMĚ nádor. Vidí jen močový měchýř, který prý je neobvykle velký s velmi ztluštělou sliznicí.

Pak už jen injekce antibiotik a analgetik ... zaplatit ... a zítra na kontrolu. Cesta domů ještě horší než cesta tam. Nesla jsem ji více, než sama ušla. A má záda začínají protestovat.

Odpoledne jsem navíc hlídací babička. Dcera má povinný seminář. V jedoucím kočárku Emí většinou spí. Ne však tentokrát. Plán podělit se o hlídání s mladší dcerou ztroskotal. Má v hospodě narváno, nemá na nás čas.

Takže usednu do parku na lavičku, nohy začínají docela bolet. Emí mi předvádí, co jí brácha naučil. Všecko, ať už je to dudlík nebo sušenka, hází na zem a směje se tomu. Když mi po šesté hodila na zem do písku dudlíka, plácla jsem jí. Začala bulit, i slzička se objevila. Ostatně natahovat začala, už když jsem si dovolila jí dudlíka po čtvrtém pádu na zem nedat. Být s ní doma nebo o samotě, ať se klidně vzteká, ale v parku? Ve strachu, že přidá na intenzitě a všichni, co sedí na okolních lavičkách, mě zařadí do kategorie tyranů, se zvedám z lavičky a uvedu kočárek do pohybu. Zabralo to. Emí se přestala vztekat. A tak další skoro hodinu kroužím po parku. Sorry mé bolavé nožičky, jinak to nejde.

Ve čtvrtek nad ránem mi Meggie poblinkala postel. Ráno snědla něco málo granulí. Cestou na veterinu jsem jí však musela skoro pořád nést. Zadní nohy jí opravdu neposlouchají. Navíc tím, že vypadne z rytmu, padá.

No a protože průsery chodí v trsech, na veterině zjišťujeme, že téměř nevidí na jedno oko. Má pod ním s největší pravděpodobností absces od zubu. Injekce antibiotik a analgetik, odběr krve na kontrolu ledvin ... a domů. Kontrola zase zítra.

Domů dorazím vyčerpaná fyzicky i psychicky. Cesta fakt horor. Jakási varianta indiánské chůze. Devadesát metrů jsem jí nesla, víc nezvládám, deset metrů popošla sama. Dobrou zprávou však je, že už nevytírám kapičky krve ani loužičky.

V pátek znovu na veterinu. Meg už zvládá značnou část cesty po svých. Nesu ji jen přes silnici a přes štěrkový úsek. Praskl jí však absces pod okem, chlupy na čumáčku zalepené hnisem solidně zapáchají.

Krevní rozbor naštěstí ukázal, že ledviny jsou v pořádku. Snaha vyčistit Meg prasklý absces je nad síly mé i veterinářky. Meggie nespolupracuje. Rozhodla se, že nás obě pokouše. Nezbude, než ji přispat. Souhlasím s vytržením postižených zubů (přišla o 2 stoličky). Nedokážu protestovat proti navržené infuzi. Spící Meg nechávám na veterině. Mám si pro ni přijít po páté hodině.

Navečer plná čekárna. Nezbude než počkat, až přijdu na řadu. Slova veterinářky u klece "jeje, tys nám to tu počurala" mě rozladily. Čemu se diví? Zavřela hafušu s problémy s močovým měchýřem v deset dopoledne do klece, prolila ji infuzí a v půl šesté večer se diví, že se počurala? Chudinka Meggie v tom celý den ležela. Podvozek má celý mokrý. Vyfasujeme antibiotika v tabletách, vyrovnáme účet a můžeme jít domů.

Kupodivu to Meg docela šlape. I když se mnou nemluví. Kdyby věděla, že jsem za ní za tři dny vysolila tisícosmset ká čé, třeba by mě vzala na milost.

Dnes už se mnou zase mluví. Baští, spí se mnou v posteli, čurá způsobně jen venku. A čurá podle svého zvyku jen do trávy, takže nevím, jak to s krví v moči vypadá.

No a já prolezla archiv s fotkami. Takto vypadala v létě před třinácti lety. To jí bylo pět měsíců. Na fotce je s kámoškou Mínou.