sobota 20. října 2012

Výlet nejen za inverzí

Čas od času jezdím do německého příhraničí. Jednak fotit, hlavně však nakoupit časopisy o patchworku. Mají jich tam mnohem více než u nás, navíc ty, co jsou k mání i v ČR, vyjdou v Německu levněji.
Povětšině spojím obojí dohromady. Využívám totiž jízdenku Egronet ticket. Platí celý den a dá se kdekoliv vystoupit a znovu nastoupit. Jediná nevýhoda - zejména z hlediska fotografa - je to, že ve všední den platí až od půl osmé, což už je na focení docela pozdě. O víkendech sice platí už od časných ranních hodin, je to však povětšině nanic, protože v tuhle dobu vlaky o víkendu zpravidla nejezdí.
Vlak před šestou hodinou ranní do Johangeorgenstadtu však o víkendech jezdí, tak jsem si dnes opět a zas přivstala a vyrazila.
Prvním cílem byla inverze.
Nádraží v Perninku leží cca 50 metrů nad městečkem a já tajně doufala, že inverze bude dostatečně vysoko, aby se povalovala i mezi domky městečka. Mé přání se však žel nevyplnilo, hranice inverzní oblačnosti byla o malinký kousek níž.


Když však sluníčko nasvítilo inverzní oblačnost mezi cípem lesů kolem Perninku a vzdálenými Doupovskými horami - alespoň doufám, že jsou to vrcholky Doupovských hor - došlo mi, že nebylo špatné rozhodnutí vstát tak brzo a vyrazit.


Po cca dvou hodinách jsem nastoupila do dalšího vlaku a pokračovala do Německa. To, že v Johangeorgenstadtu byla zcela vymetená obloha, mě nijak nepřekvapilo, ostatně městečko leží dostatečně vysoko na to, aby se nacházelo nad inverzí. Jenže ... V Německu zřejmě o inverzi nic nevědí, protože zcela modrá obloha - bez jediného mráčku, které fotografové milují, ba přímo vyžadují - mě provázela až do Zwickau.
Vystoupila jsem ještě v Hartensteinu, kde je úžasný hrad, ale bylo to z hlediska focení vlastně zbytečné. Rybník před hradem Hartenstein už sice nebyl zakrytý listím stromů kolem a tak poskytoval pěkný odraz hradu na vodní hladině ... jenže také nepěkný odraz slunce, které stálo docela vysoko a přesně nad hradem. Takže fotky veškeré žádné. Pokusila jsem se alespoň o odraz v řece Zwickauer Mulde, která teče z druhé strany, ale taky žádná sláva. Nedostala jsem se dostatečně blízko - chtělo by to vysoké gumáky, abych mohla jít řekou. Navíc modro nad hlavou mě velice štvalo.


Cestou zpět mě modrá obloha doprovázela až do Nejdku. Jak jsme se blížili k Nové Roli, pomalu jsme zajížděli pod inverzní pokličku. No a doma po nějakém slunečním paprsku v té odporné 18% šedi ani stopy.

čtvrtek 11. října 2012

Babí léto

Ranní výhled z okna vypadal dost dramaticky, zvlášť když do nízké oblačnosti proklouzl sluneční paprsek.



Odpolední sluníčko mě však přimělo sbalit fotobatoh a vyrazit do lázeňských lesů. Nedařilo se tak zcela podle mých představ. Počkala jsem si alespoň na západ slunce.




Když se začalo stmívat a poslední pejskaři odešli domů, moc do zpěvu mi nebylo. Jen jsem doufala, že ruští výrostci jsou finančně za vodou a má fotovýbava je zhola nezajímá.

úterý 9. října 2012

Hrad Loket

Město a hrad Loket patří k velice fotogenickým místům v mém okolí.
Byla jsem tam s fotoaparátem již několikrát. Nikdy jsem však neměla štěstí na to, aby mi hrad nasvítili.
Skalnatý výběžek nad městečkem, ze kterého fotím velice ráda, je pro starší dámu v dosti špatně schůdném terénu, zejména cesta dolů. Jednou jsem tam čekala až do úplné tmy v naději, že hrad přeci jen nasvítí - naděje se ukázala býti lichou - a cestou dolů jsem měla hodně malou dušičku. Hlavou se mi neustále honilo, že si případní záchranáři nejspíš řeknou: "Bože co tam ta stará bába po tmě hledala." Pravda, napadalo mě spíše jméno z rodu skotu, ale nechci zde používat vulgarismů.
Dnes jsem na své oblíbené místo v Lokti vytáhla kamarády z Prahy, se kterými sdílím zálibu ve fotografování. Zapadající sluníčko nám zlomyslně svítilo do objektivů, místo aby romanticky nasvítilo hrad. No a dolů jsme se - velkou měrou po zadní části těla - sesunuli raději ještě za světla. Ostatně hrad opět a zas nenasvílili.

středa 3. října 2012

Ranní mlhy

Dnes jsem si přivstala a krátce po šesté ranní jsem už seděla ve vlaku směr Mariánské Lázně. Cíl? Zachytit okem fotoaparátu mlhy válející se nad vodní hladinou.
Byla ještě téměř tma, když jsem vystoupila v Cihelnách. Žádná mlha se tu však nekonala. A tak jsem se vypravila po silnici zpět, k počátku přehradní nádrže Březová.
Cesta dosti nebezpečná ... dá se jít pouze po silnici 1. třídy směr Plzeň ... kamiony či spíše jejich řidiče nějaký chodec na silnici příliš nezajímá ... v pravidelných a stále se zkracujících intervalech jsem se tiskla ke svodidlům.
Když jsem konečně dorazila do míst, kde se řeka Teplá začíná rozlévat do přehradní nádrže, čekalo mě zklamání. Těch pár řídkých cancourů válejících se nad hladinou snad ani nestálo za to brzké vstávání. Navíc žádné světlo, slunečním paprskům brání okolní lesnaté stráně. Nevím, možná by bylo lepší zkusit tu někdy případný západ slunce, jenže to už mlhy nebudou zcela určitě.